Z náruče ulic se vymanit

Z náruče ulic se vymanit,
a bosky mokrou trávou jít
je stejné, jako v dětství snad.
To mohli jsme si jenom hrát.

O strom se v zamyšlení opřít
je pěkné, to snad nelze popřít.
Pod korunou cítit chlad,
a nechat vlasy volně vlát,

a zapálit si cigaretu,
hleďme kdopak náhle je tu?
Bezdomovec, pohled kalný,
lahváč v ruce není valný

způsob, jak se navečeřet.
Dám mu cígo a chci běžet
dál od téhle lidské trosky,
co pod mostem spává bosky.

Víno z plastu ráno snídá,
na pozdravy odpovídá,
starosti má o to jen,
že bude z parku vyhozen.

A jinou ulici si najde,
možná na panáka zajde,
na lavičce tiše kleje.
Včera hezky, dneska leje!

Na město se jinak dívá,
než kdo čistou postel mívá.
Svobodný zatím má dost sil
a možná by s mnou neměnil.