Jak je možné, že občané mají tak selektivní posuzování přečinů jiných podle míry jejich slávy? Proč je veřejností někdo odsouzen a jiný za tutéž věc omilostněn s tím, že "je to přeci taky jen člověk", "taková byla doba" nebo s jakoukoliv jinou podobně duchaplnou poznámkou? Abych byl přesný: proč lidé sami dobrovolně posuzují celebrity za méně za sebe zodpovědné, než jsou oni sami?

Proč se nadržuje celebritám ?

Autor: Finrod Felagund

Scéna první: opilý řidič jede v obci dvojnásobnou rychlostí, než jakou tam má jet. Má nehodu a zabije se. Pokud by to byl některý běžný anonymní řidič, většině lidí by vůbec nevadilo říct, že mu to patří a že je štěstí, že nezabil někoho dalšího. Jak jde o slavnou osobnost (a to i v negativním slova smyslu slavnou), hned se vytáhne to, že o mrtvých jen v dobrém a vždyť to byl otec dvou dětí, které osiřely, atp. K plačkám tohoto druhu se navíc přidají i všichni ti, kteří zemřelému před jeho smrtí nemohli přijít na jméno – tomu říkám vrchol pokrytectví.

Scéna druhá: Z archivů totalitní tajné policie vyjde najevo, že támhle Franta odvedle někdy někoho udal, kdo kvůli tomu šel na dlouhé roky do koncentračního tábora. V místní hospodě na růžku se štamgasti svorně shodnou, že to byl hajzl, kterého by měli zavřít až zčerná. Když takové podezření padne na známého umělce, netroufne si podobný komentář skoro nikdo. Když navíc o tom někdo napíše písničku jako Jaroslav Hutka, hned je oheň na střeše – ne samozřejmě proti udavači, ale písničkáři, který pouze svérázně komentoval realitu. Ať si o tom můžeme myslet co chceme, udat člověka je mnohem, mnohem horší, než se udavači do tváře vysmát písničkou. Přesto před tím zhruba rokem, kdy byl případ udavačství Jaromíra Nohavicy proti Karlu Krylovi aktuální, se mohla veřejnost přetrhnout v kritice – vůči panu Hutkovi. Nohavicu zpravidla všemožně omlouvala. V případě Milana Kundery je zatím věc nejasná v tom, že není zřejmé, zdali ten čin opravdu spáchal. Fakticky by takové „křivé nařčení“ mělo nechat lidi klidnými – vždyť nic neudělal, tak o co jde. Fanatičnost, s jakou zejména média už rovnou omlouvají případné Kunderovo morální selhání, je ovšem zarážející. Byli by podobně aktivní i v případě Franty odvedle?

Scéna třetí: Totalitní prokurátorka v mládí vedla vědomě nespravedlivý proces, na jejímž konci byli nevinně zavraždění, a to ještě hodně brutálním způsobem (M. Horáková byla zabíjena téměř 15 minut navíc v době, když byla těhotná). Co na to veřejnost? Zpočátku, když s. Brožovou-Polednovou nikdo neznal, jsme slyšeli ze všech koutů a četli ze všech diskusí komentáře typu ať chcípne, svině bolševická – co vidíme dnes? Hlavně nezavírejte starou paní, co si na ní vezmete… To všechno poté, co se s. Brožová-Polednová stala celebritou svého druhu. Stačí aby o ní média napsala několik srdceryvných článků ve smyslu, jak byla tehdy mladá a naivní a už je to tu. Vše odpuštěno. Proč?

Lidé nejspíš instinktivně mají tzv. celebrity za vzory svého druhu a odmítají si připustit, že i tyto vzory se mohou dopustit ohavného jednání. Proto ty omluvy – možná to nejsou ani tak omluvy celebrity (ve smyslu „nenechme padnout to, čemu jsme doteď věřili“), jako spíš omluvy sebe sama od lidí, kteří mají podobně černé svědomí (ve smyslu „podívejte si, i tak velký člověk jako XY selhal, tak to nevyčítejte mně“). Přiživují tím tak ale přesně to, co nám sem zasel bolševik, a sice princip, podle kterého jsme si všichni rovni, ale někteří jsme si rovnější. Dřív si byli rovnější partajníci a „umělci“, dnes se ti partajníci zatím stále ještě většinou vynechávají, zatímco „umělci“ si jsou rovnější takřka pravidlem. K nim se přidá kdokoliv, kdo je médii prohlášen svého druhu za celebritu. A je jedno, jestli jde o Karla Svobodu, Brožovou-Polednovou, Milana Kunderu, Jaromíra Nohavicu či Jörga Haidera. Jako mávnutím proutkem se z nich stanou div ne polobozi. A to není dobře.

text převzat z nekorektne.com, autor fotografie odhaleni.info