Mobil zazvonil v nekřesťanskou hodinu – pět padesát ráno. Rozhodla jsem se, že začnu pravidelně cvičit. Opět. Začínáme právě dnes – spinning v 7:10. Do fitness centra jsem se dopotácela jako dvoudenní kotě – napůl slepá, v šatně nikdo. Jen, co jsem si vyndala tenisky z tašky, vstoupila jakási na první pohled normální žena. Hned po vzájemném pozdravu se tento můj dojem změnil, to když si to namířila rovnou ke mně, otevřela si skříňku hned vedle, kdo chodí cvičit ví, jak jsou skříňky ve fitku blízko u sebe, takže zdůrazňuji HNED VEDLE, a vesele se začala převlékat. Jen připomínám, v celé šatně kromě nás dvou ani noha. Chvíli jsem na ni nevěřícně zírala, ale nedočkala jsem se žádné reakce a na nějakou protireakci jsem se nevzmohla. Jen moje vnitřní já řvalo: PROČ? Proč si proboha z celé šatny musíš vybrat zrovna skříňku hned vedle mne? Co tě k tomu, ty sociální idiotko, vede? Už jsem jí viděla, jak si ze všech patnácti spinnerů sedne zrovna na ten vedle mě. Nesedla, šla do posilovny.
Celá rudá ale už pravidelně dýchající jsem si sedla v tramvaji u okna, abych tam byla zazděna bez šance na útěk osobou ženského pohlaví velikosti mořských savců. Ač nebylo ještě tak horko, paní smrděla potem jako já po hodině spinningu – jenže ona zapomněla na sprchu. Když už jsem si myslela, že moje situace nemůže být horší, ozvalo se tiché a táhlé: Pššššůůůůůůůůů… Zorničky se mi v předtuše pachů příštích rozšířily jako kočce ve tmě a stejně tak nosní dírky. To radši neměly. Jen puch puklých vajec by mohl konkurovat. Po čichu hledám kdo. Pán přede mnou se tvářil netečně, ale můj nos mě neklamal. Vinen! Když se ozvalo další táhlé pšššůůůůůů, přeskočila jsem velrybu a opustila tramvaj.
Nastoupila jsem do autobusu snad spolu s celou Zemědělskou univerzitou, vděčná, že se jakž takž držím, jsem si vzpomněla na pana Béma, jak by rád, aby městskou hromadnou dopravou jezdili třeba i manažeři s notebookem na kolenou. Balancující na jedné noze, v zatáčkách spolehající a odkázaná na stabilitu pána přede mnou, mě představa manažera s notebookem na lince 107 docela bavila. Najednou jsem ucítila něco vlhkého na ruce. Jediný pohled vzhůru a děkovala jsem své prozíravosti, že jsem ještě nesnídala. Z neoholené brady pána nade mnou na mě kapal pot. A utéct nebylo kam. Nevěděla jsem, jestli mu podat kapesníček nebo vynadat do kreténů. Moje sociální shovívavost byla u konce.
Tímto článkem vyhlašuji právo člověka na vlastní prostor a právo cestovat městskou hromadnou dopravou bez rizika ohrožení tekutinami, pachy a tělesnými projevy sociálních idiotů.
Mirek
24/05/2012
Veřejná a ještě k tomu hromadná doprava spěje k veřejnému a ještě k tomu hromadnému sdílení pachů všech veřejně hromadně cestujících. Právo na sezení vedle neprdícího v Přepravním řádu není, alespoň není takto formulováno, i když zkušený právník by ho odtud asi vykřesal. Ovšem to by vás každý prd přišel na pěkné peníze. Mohla byste sice argumentovat tím, že jste si nic takového neobjednala, ale nevím, nevím. Nejlepší by bylo se na to vyprdnout. Problém se ovšem netýká jen dopravy. Například ve zdravotnictví je modifikován tím, že existují lidé, kteří chodí k lékaři s každým prdem.
To by asi tak stačilo, že? :-))
Jana
26/05/2012
Lepší jeden prd než deset doktorů :-)))
Cot
27/05/2012
Já osobně vidím trochu jako pošahanost cestovat někam brzy ráno a tam předstírat jízdu na kole. Jako lepší řešení bych viděl si trochu přispat, pak nasednout na opravdové kolo a jet na něm za svými povinnostmi. Přinese Vám to několik výhod:
1)ráno se lépe vyspíte
2)ušetříte za fítko a tělo přesto nepřijde zkrátka
3)ušetříte za MHD a budete ušetřena kontaktu s osobami, pachy, potem, eventuelně s ostatními exkrementy jež jsou v MHD obvyklé
4) pro nás ostatní i pro sebe neznečistíte kousek toho životního prostředí
Trochu přeháním, ale je léto a alespoň občas by to tak určitě udělat šlo.
Přeji hezký den plný sportu a vůně.
Ela
28/05/2012
Když člověk vleze neprozřetelně kdekoli se vyskytují lidi, je mu dopřáno nepřeberno zážitků, nelibé jsou v převaze.
Ester
29/05/2012
Řekla bych že všichni co jezdíme po Praze MHD tak jsem na tom stejně. Pachy jsou hrozné, po ránu je cítit přehršel všech možných parfémů, ale i levných voňavek. Kolikrát se mi z toho dělá až nevolno. To co mě čeká ale při návratu domů je kolikrát ještě horší. Vůně se melou s potem a to je teprve smrad. Člověk by si myslel že má klid aspon v práci. No popravdě jak kdy. Nebudu říkat že máme v práci jen prasátka, to bych lhala, máme tu jedno, ale zato hrozné. Člověk by řekl že slečna ve věku cca 30 let nebude chodit oblečená jako bezdomovec, ted nemyslím kvalitu ale čistotu. Deodorant je jí také neznámá věc a pak kombinace nějaké pochybné vůně a jejího potu s kombinací její vizáže – hrošice s neučesanou hlavou, s velkou vrstvou makeupu a její oblíbené jsou bílé zaprané věci s různobarevnými fleky a bavlněných šatech asi o 3 velikosti menší. Bez podprsenky a kolikrát i ty šaty si vysvlékne a sedí v práci jen v kalhotkách. Nechápu jak jí toto někdo může tolerovat a toleruje, šéfová ji má ráda. A jsem ráda že její klienti, kteří jí volají jí nevidí, asi by si před takovou kartářkou pouze odplivli.