SOCIÁLNÍ IDIOTISMUS aneb právo sedět vedle neprdícího

23/05/2012    

5


Mobil zazvonil v nekřesťanskou hodinu – pět padesát ráno. Rozhodla jsem se, že začnu pravidelně cvičit. Opět. Začínáme právě dnes – spinning v 7:10. Do fitness centra jsem se dopotácela jako dvoudenní kotě – napůl slepá, v šatně nikdo. Jen, co jsem si vyndala tenisky z tašky, vstoupila jakási na první pohled normální žena. Hned po vzájemném pozdravu se tento můj dojem změnil, to když si to namířila rovnou ke mně, otevřela si skříňku hned vedle, kdo chodí cvičit ví, jak jsou skříňky ve fitku blízko u sebe, takže zdůrazňuji HNED VEDLE, a vesele se začala převlékat. Jen připomínám, v celé šatně kromě nás dvou ani noha. Chvíli jsem na ni nevěřícně zírala, ale nedočkala jsem se žádné reakce a na nějakou protireakci jsem se nevzmohla. Jen moje vnitřní já řvalo: PROČ? Proč si proboha z celé šatny musíš vybrat zrovna skříňku hned vedle mne? Co tě k tomu, ty sociální idiotko, vede? Už jsem jí viděla, jak si ze všech patnácti spinnerů sedne zrovna na ten vedle mě. Nesedla, šla do posilovny.

SILVESTR 2012 -2013

Celá rudá ale už pravidelně dýchající jsem si sedla v tramvaji u okna, abych tam byla zazděna bez šance na útěk osobou ženského pohlaví velikosti mořských savců. Ač nebylo ještě tak horko, paní smrděla potem jako já po hodině spinningu – jenže ona zapomněla na sprchu. Když už jsem si myslela, že moje situace nemůže být horší, ozvalo se tiché a táhlé: Pššššůůůůůůůůů… Zorničky se mi v předtuše pachů příštích rozšířily jako kočce ve tmě a stejně tak nosní dírky. To radši neměly. Jen puch puklých vajec by mohl konkurovat. Po čichu hledám kdo. Pán přede mnou se tvářil netečně, ale můj nos mě neklamal. Vinen! Když se ozvalo další táhlé pšššůůůůůů, přeskočila jsem velrybu a opustila tramvaj.

Nastoupila jsem do autobusu snad spolu s celou Zemědělskou univerzitou, vděčná, že se jakž takž držím, jsem si vzpomněla na pana Béma, jak by rád, aby městskou hromadnou dopravou jezdili třeba i manažeři s notebookem na kolenou. Balancující na jedné noze, v zatáčkách spolehající a odkázaná na stabilitu pána přede mnou, mě představa manažera s notebookem na lince 107 docela bavila. Najednou jsem ucítila něco vlhkého na ruce. Jediný pohled vzhůru a děkovala jsem své prozíravosti, že jsem ještě nesnídala. Z neoholené brady pána nade mnou na mě kapal pot. A utéct nebylo kam. Nevěděla jsem, jestli mu podat kapesníček nebo vynadat do kreténů. Moje sociální shovívavost byla u konce.

Tímto článkem vyhlašuji právo člověka na vlastní prostor a právo cestovat městskou hromadnou dopravou bez rizika ohrožení tekutinami, pachy a tělesnými projevy sociálních idiotů.

V rubrice: Život