„Vždyť je menší než já.“ „Ale není.“ přesvědčovala mě kamarádka. Už se na mě nemohla dívat,jak žiju jako asketa. „Běž na rande, když tě zve. Potřebuješ mezi lidi.“ Kývla jsem. Večeře byla výborná. Víno drahé. Konverzace plynulá. Příjemně nám to uteklo. Courali jsme se přístavem směrem k mému apartmá a nadešel krizový okamžik. „Byl to hezký večer.“ říká.
„To byl. Děkuju za pozvání.“ „Tak já ti zítra zavolám…“ „Dobře..“ říkám a už cítím, že to přijde. A on si najednou stoupá na schod, aby byl výš než já, bere mi tvář do dlaní a zvedá si mě ke svým ústům a já….si nemůžu pomoct a směju se. Chudák líbá moje zuby.
„Chápeš, že si stoupnul na schod, aby mě mohl políbit? Co kdyby tam žádný schod nebyl? Stoupl by si na špičky? A co když si vezmu vyšší podpatky…?“ „Ale vždyť není o tolik menší..“ „Haló!? Stoupnul si na schod!“ Kamarádka se směje. „Jsem povrchní!“ shrnula jsem to. „Nejsi povrchní, jen si zase dokázala, že na velikosti záleží.“ říká M.
„Někde jsem četla, že v pravé lásce je tělo zahaleno duší.“
„V pravé lásce možná, vy jste měli první rande.“ odvětila.
Jenže, jak se člověk dopracuje k velké lásce, když nejde ani na druhé rande? Nikdy jsem nechodila s nikým tlustým nebo malým. Vybírám si partnery podle vzhledu? Vědomě ne a vůči hezounům jsem už z principu velmi nedůvěřivá, ale… Existuje něco jako podvědomý výběr, který selektuje naše partnery, aniž bychom si to sami uvědomovali?
„Podívej, každá ženská chce vedle sebe mít někoho, o koho se může opřít a ne někoho, kdo se bude opírat o ní. To je normální. To je jako v posteli. Někdo má radši velký penisy, někdo menší, někdo obřezaný, někdo miluje velký prsa, někdo radši zase jen tak do ruky, jinej zas nejradši lentilky pod kobercem. Někdo trpí na latinský zadky někdo zas na malinkatý půlečky. Na velikosti záleží. Na velikosti prsou, zadků, penisů, uší… Dobrá věc je, že je nás tolik, že to co, je pro nás malé, může být pro někoho jiného velké ažaž! Na různorodost!“ Pozvedla skleničku vína k přípitku. Ťukly jsme si. Na různorodost.
Jan
23/05/2012
Jak by řekli v reklamě na Kofolu: když ji miluješ není co řešit.
Pedro
30/05/2012
Těžko říct. Než jsem začal žít se svou ženou, vybíral jsem si vždycky partnerky přiměřené mému vzrůstu – měřím 170 cm. Nebyl s tím problém, ženských, které se do těchto rozměrů vejdou, jsou přehršle. K vyšším jsem přistupoval s vlastním předsudkem, že o mě stát nebudou a de facto jsem se jim vyhýbal.
Manželka je o půl hlavy větší. Miluju, když si vezme vysoký podpatky a rozdíl mezi náma je tak ještě markantnější. Je odjakživa velmi atraktivní, takže když pak spolu jdeme po městě a já – malý, tlustý Pedro si vedu svou krásnou Eiffelovku (má asi 180 – v podpatcích rozdíl opravdu, ale opravdu patrný), cítím při obdivných pohledech, které se upírají na ni a při nechápavých pohledech, které se upírají na mě, něco, jako pocit vítězství. Velmi povznášející.
A víte co? Nikdy jsem si na schod stoupat nemusel. Moje Andrea totiž dokáže svou výšku upravit na přiměřenou v podstatě v jakékoliv situaci. A věřte, nebo ne, ten, kdo se u toho směje není ona, ale já. Protože Jí to tak zřejmě vyhovuje. Z mnoha důvodů, z nichž některé znám a některé určitě ne.
Na velikosti samozřejmě záleží, ale důležitější je kompatibilita. Šablony fungují jen v našich myslích a výška i ošklivost je věc relativní. Nemá ale rozhodně cenu pokoušet se jít proti vlastní přirozenosti. Pokud by totiž dotyčný mrňous byl Vaším osudovým protějškem, ani by Vás nenapadlo se smát. Udělala byste se menší – třeba tak, jako to umí moje žena – a o polibek byste se rozechvěle pokoušela Vy, nebo byste jej alespoň rozechvěle očekávala. To se ale opravdu těžko pozná po prvním rande.
S manželkou jsme se potkávali 6 let před naší první nocí. Naše setkání (na různých mejdanech) se vždy vyznačovala mou marnou snahou o koitus. Pak se to jednou stalo a od té doby jsme spolu. Je to už 14 let, máme 5 dětí a je nám fajn.
Jsme totiž kompatibilní.