Rychlost našeho pohybu lidského života pod zorným úhlem věčnosti našich osudů probýhá v krátém čase na hodně dlouhou vzdálenost,neboť fyzická smrt člověka jest bránou do života nového daného jedince.Má li člověk milovat život ve kterém se bytostně nachází a má li hledat smysl a pravdu životních hodnot nesmí tedy zbytečně mrhat svým pozemským časem pro pozemské malichernosti,neboť právě pozemský čas to jest ten materiál z kterého se skládá život lidský život každého člověka na tomto pozemském světě. Také je potřeba si uvědomit že kdo hledá smysl a pravdu lidského života jest moudrý to člověk,kdo říká že jí našel jest blázen a jeho celkový prostor myšlení,cítění,vnímání a jednání jest postaveno na falešné hrdosti daného jedince.
Mi lidé se nacházíme v labirintu 21.století v různých to osudových situacích,které jsou postaveny z příběhů jako mozaika a tato pomyslná mozaika odhaluje naše obavy kde pod tíhou těchto obav klesáme a opět vzetupujeme ve svých mentálních obrazcích svého myšlení cítění vnímání a jednání – někdy bohužel chování.
A tím si tak v podstatě vzájemně tyto osudové střípky pomyslné mozaiky v rámci mezilidských vztahů proplétáme skládáme a vytváříme tak osudovou emociální mapu dnešní součastnosti a dnešních dnů ve kterých se mi lidé nacházíme na vlnách svých a nejen svých osudů a to jak pracovně tak i v privátně soukromém životě.
Jsou to různé pozice dnešní součastnosti které v nás vytvářejí obrazce prozíravého myšlení které jest sprofanováno taktikou spekulací a politickou malicherností,kde jsme mnohdy ve svém projevu mazaní a schovívavý tak jak v daném momentu potřebujeme” v podstatě si ani neuvědomujeme že takovým to rozdělováním svých duševních sil si nerozlučně mrzačíme svoji přirozenost která jest součástí našeho vlastního já a která by nás měla zoosobňovat v různých projevech našeho vystupování vždy a všude.
Co je to za sílu která pohání tento svět a nás lidi v něm a to jak v dobrém tak i v tom špatném slova smyslu – pokládám si lapidární otázku ?? – Kterou nechávám otevřenou a každý kdo bude chtít si na tuto otázku může odovědět třeba …..
Připravila a zhotovila :
Honzina Maagová
Korespondentka občanské žurnalistiky
Trutnov
JanaMaag@seznam.cz
Honzina Maagová
14/07/2014
Téma :
JE ŽIVOT KOMPROMIS ???
Jsem do modrobílého roucha oděna s červeným křížem přišpendleným pod límečkem,kde věřím na lži ze soucitu na nemoc a uzdravení na spánek a probuzení,kde do osudové cesty nejen své jsem těžkým překážkám na vlnách osudu stavěna.
Jdu stromovou alejí kde večer v noci i ve dne jest zelená tma protože ta listnatá krása těch stromů v této alejí výhled denního světla zastírá.
Krajiny továren byli zbourány jakož i továrny samotné.Život tu vymírá a ten kraj se dívá smutně do nebe jako němá tvář.Jdu zaprášenou cestou propadajícími chodníky a je mě ze všeho úzko,neboť ta děsivá nejistota je v tomto kraji všude přítomná až se mě bláznivě chvěje dech.
Dusí mě ta každodenní hořká atmosféra,kterou jsem nevyhnutelnou součástí neboť jí nedobrovolně žiji a prožívám to co dnes vidím a slyším ve mě samotné hněv otevírá,kde pak svého osudu se ptám : Ty můj osude věčný což pak rozumět ti mám ? No pohleď na tu přítomnost a pochop že ve mě hárá zlost,kde jsem zlá jak ledová královna a říkám a mnohdy i píšu slova varovná !!!
V jednom starém oprýskaném domě vidím jizbu osvětlenou,kde záclona z bílého cáru visí na okením rámu a v tom suteréním okně čísi ruka skrytá stále rychleji se kmitá a není slyšet žádného hlasu.
Jsou to jenom ruce staré ženy – vdovy již uprostřed hluboké noci šije na zakázku aby zaplatila pokutu za nemoc nebo li platbu u lékaře , platbu za léky aby také mohla zaplatit nájem nebo li předraženou činži za ubohý komfort suteréní jizby ve které pod z’orným úhlem věčnosti skomírá a čeká na tu zubatou až si pro ní příjde – protože to pro ní samotnou bude velkou úlevou a vysvobozením s této společenské amortizace “ šije na zakázku uprostřed hluboké noci aby zaplatila svým dětem a vnoučatům daň za svou mateřskou lásku….
Chtěla bych křičet a jít té staré vdově na pomoc ale musím odejít neboť jest zakázáno rušit noční klid v kraji který se dívá do nebe jako němá tvář.
Město se již zaplnilo večerní tmou s pouličními lucernami v tiché a defakto slepé ulici jenom s po vzdálí ne dalekého hostince,kde je nyní pouze herna plná hracích automatů je slyšet těžkopádně vzdálený hluk opilců kteří propili a prohráli ještě to co v podstatě ani nenabili a tak zoufalý avšak alkoholem opojení a šťastný se vrací domů ke svým rodinám a svým bližním.
Jinak se město proměnilo do ticha a rozejmulo se ve tmě večerní s pouličními lucernami jako by to město bylo hořkem do dna rozechvěné kde lesy smutkem černají pláče i země zelená – bohužel.
Chřadnou také duše lidí na městské lodi i v podpalubí tohoto města – státu a celé společnosti. ANO jsme jako ta pomyslná loď která ztratila kapitána.
Jdu tím večerně -nočním městem a posmutnělá záře pouličních luceren na mě působí dojmem jako kdybych šla mrtvou lunou má duše se v slzách topí protože vidím do vzdálené budoucnosti jako kdybych jasnovidka byla “ kde vidím obraz naší budoucnosti v nepředstavitelné krutosti kde ta krutost objala tento kraj který se dívá do nebe jako němá tvář.
Přitom všem také vím že za námi jest ztracený top ráj ANO ztracený a námi oblíbený ráj který jsme zavrhli protože jsme měli holé ruce a cinkali jsme klíči ,dnes máme holou prdel a cinká nám z toho všem v hlavě někomu více někomu méně…..
Jsme sklíčeny bez mocí a všudy přítomným bezprávím které nám vzalo všechny přirozené jistoty ale také nedobrovolné májové průvody podnikové konference a teatrální plesové estrády s maškary které byli postaveny na závazcích brigády socialistické práce“ místo toho jest přítomno na vlnách osudu za dveřmi našich měst jednotné a arogantní kletí ze rtů prolhaných a zbohatlých politiků kteří po chodbách českého parlamentu v Praze spekulují jak ještě prohloubit a zhmotnit své zákonné návrhy které by prohloubili bídu s nouzí tomuto lidu v tomto státě a v tomto kraji,který se smutně dívá do nebes jako němá tvář…
Kde mi všichni do mdloby depresivní z toho zoufale nelidsky padáme a naše duše vysichají kde pak doktoři v bílých plášťích za regulační poplatek nebo li pokutu za nemoc mnohdy i amorálně nedůkazně prokazatelný úplatek nám vstříknou injěkce chemické které jako by nám vrátí radost a zmírní tu všude přítomnou bezmoc při tom Ti doktoři učení a prolhaní zároveň moc dobře vědí že tomu tak ve skutečnosti není.
Neboť ze zármutku do zármutku padáme stále smutní jsme a v srdci i v duši prázdní jsme pod břemenem bolestí všude přítomného útisku pod rouškou právního státu jdeme beze slov osudovou cestou jež nám život připravil…..
Mé oči to všechno vidí beze slov přihlížím této společenské amortizaci abych o ní mohla před bohem podat pravdivé svědectví. Je mě z toho všeho úzko že své oči blankytně modré barvy pozvednu k blankytně modrým nebesům protože vím že bůh má u nohouch svých plno hvězd a kam šlápne nové slunce září – to jediné mě drží při životě pak už !!
Záznam provedla
dne : 14.července 2014
HONZINA MAAGOVÁ
DOPISOVÁ KORESPONDENTKA
OBČANSKÉ ŽURNALISTIKY
TRUTNOV.
JanaMaag@seznam.cz