Za dobrotu na žebrotu

Ještě spal. Potichu jako myška jsem posbírala své svršky a přesunula jsem se do koupelny, abych ho nevzbudila. Dala jsem si sprchu, oblékla jsem se a už v kozačkách jsem ještě nakoukla do ložnice, jestli se už třeba nevzbudil. Oddechoval pravidelně jako mimino, pusu pootevřenou… Odolala jsem pokušení mu do ní strčit prst a odpustila jsem si i pusu na rozloučenou, nechtěla jsem ho vzbudit. Já už musela jít, ale on měl ještě dvě hodinky spánku k dobru a bůh a já víme, že toho včera moc nenaspal.

O půl desaté telefon. „Co to jako ráno mělo znamenat?“ zeptal se. Neměla jsem ani tušení, o čem mluví.
„Co myslíš?“ zeptala jsem se.
„To už mi rovnou můžeš nechávat peníze na nočním stolku! Takhle se vypařit!“ spustil na mě. Nevěřila jsem vlastním uším! Tak já, husa pitomá, se plížím po bytě, abych milostpána neprobudila a dopřála mu ještě chvíli spánku a on na mě takhle!
„Já tě nechtěla vzbudit…“ odpověděla jsem bezbranně a stále ještě v mírném šoku
„Tak napíšu aspoň lístek a nechám ho na stolku…“ trval na svém.

„Chápeš to?“ konzultovala jsem to s A.
„Normální.“ řekla. „Já zase takhle jednou napsala vzkaz rtěnkou na zrcadlo, že to byla hezká noc, že děkuji a tak a víš, co mi na to řekl?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Řekl, že má na nočním stolku notýsek na vzkazy a rtěnka že se fakt blbě smývá.“ Musela jsem se smát.
„Tohle prostě nevyhraješ – ať tak nebo tak.“
„No možná…. Jednu věc mají tihle dva společnou – notýsek na nočním stolku.“ řekla jsem.
A od těch dob jsme zavedli notýskový systém.