Tak nějak jsme to dospěli krapet jinam, než jsem si bláhově myslel, když jsem byl ještě hodně malý. Po určité době mi začalo docházet, že je s naším světem velká spousta věcí tak nějak špatně. Přirozeně jsem se bránil akceptovat tuto myšlenku tím, že jsem spoustu času trávil zkoumáním různých vyznání, studiem za účelem odhalit podstatu lidské chyby. Jak člověk roste a vyzrává, stále více mu dochází, v jak hanebném prostředí vyůrstá a jak hanebný musí on sám být, aby přežil. Překonané (nebo spíš nikdy nezavedné) principy Pravdy a Lásky jsou k nalezení pouze v hořkosladkých debilitách na TV NOVA, v optimistických knížkách, popřípadě někdy v kině, ovšem našim životům železeznou rukou panuje striktní řád malosti a pokrytectví. Tyto neslavné vlastnosti jsou jakýmsi prokletím českého národa již od doby středověku. Náš národ vždy byl a nyní je rozdělen na dvě navzájem sobě uzavřené sféry – na ty, kdož jsou u koryta a naši zemi spravují a na ty, kteří v této zemi „pouze“ žijí. Ti první se přítom programově chovají tak, aby byli co nejvíce distancováni od těch druhých, a celý systém tím ztrácí přehlednost, kontinuitu a smysl. Pokud je to v jejich silách, tak elitní korytáři vždy dělají pravý opak toho, co si „obyčejní“ lidé přejí, co považují za spravedlivé a správné. Otevírají naše hranice nepřátelský mocnostem, prodávají pozitivní lustrační osvědčení bývalým komunistickým vrahům, otevírají náruč cizímu kapitálu tak, aby domácí české firmy a podnikatelé neměli šanci, propouštějí nebo lépe ani rovnou nezavírají zločince, rozkrádají, co jim pod ruku přijde, a tiše se vysmívají korupčním skandálům, které se čas od času rozhoří, ale hned nato zase vyšumí do ztracena. Tento v byrokracii zaklíněný nikdy nekončíčí bordel má neodiskutovatelný záporný efekt na všehny, kteří měli smůlu, že se do jeho spárů narodili. Je zřejmé, že se člověk jako adaptatbilní forma života brzy naučí plavat v obecně uznávané amorální splašce a vracet plivance pliváním a rány kamenen a ranami pěstí. Sériové pásy na výrobu pokrytectví chrlí další a další malé lidi, pokrytce a debili. Čím větší hajzl z něj vyběhne, tím rychleji se probujeje do nejvyšších struktur byrokratických aparátů, tím jednodušeji se z něj stane klasický novodobý podnikatelský-kravatkář-milionář.
Abych pravdu řekl, tak nemám víru, že se něco z toho, co jsem vyjmenoval (samožrejmě jen zlomek zvrácenosti a bídy okolo nás), nějakým způsobem změní, a to nejen za mého života, ale i za životů mých dětí, vnoučat a dalších generací. Nakonec si člověk prostě uvědomí, že s tím „tam venku“ nic nenadělá. Ideály typu „když každý půjdeme příkladem, tak…ble ble“ jej konečně přejdou a přijde řada na apatii. Na každého toto zjištění doléhá s různou intenzitou. Smysl naší existence nám tak jako tak stále uniká a ideály dnes patří akorát do škopku na pomyje, takže proč se stáda pisálků a mravokárců diví, že se čím dál tím více lidí obrací zády k lidské špíně, malosti a bezpráví? A říkám vám, to je teprve začátek masového exodu. Obrazně řečeno pěkně prořídnou armádní stavy i hjna blbců čučích na reklamy v televizi. Většina normálních lidí, a tohle myslím opravdu vážně, se prostě přesune do světů úplně jiných, které, ač virtuálně nemateriální, budou věrnějším výrazem toho, co si představují pod pojmem „pravá realita“. Virtuální realita se stane světem, ve kterém bude mít smysl žít a lidé se tam klidně i ožení a možná i zemřou, protože stav, do kterého se dostává náš svět skutečný, se ve srovnání s novými, ideálními světy stane noční můrou každého rozumně smýšlejícího člověka. Vždyť než bych nechal své děti poslouchat morální zvratky „učitele“, který nás ve škole pasoval na pionýry a urputně hájil KSČ a doposud bezproblému „učí“ dál, než bych zíral na falešné usměvy naší zkorumpované „elity“ nebo snad, nedej Bože, bych se snažil stát dalším seriózně vyhlížíjícem pokryteckým kravatkářem he!, to raději napojím svůj životní okruh na umělou výživu, za ušetřené penízesi předplatím lůžko a základní péči někde v sanatoriu na pět let dopředu, nasadím si VR helmu, napojím se na VR síť a nazdar kašpar, višchni mi můžete políbit záda. V Novém světě si pak ze všecho nejdříve zajdu do kostela prohlédnout nástěnky, na kterých bude traktát o Kristově umírání namísto žadonění o donace, natrhám něco imaginárních virtuálních květin, a potom si nikoliv na luxusní fáro a naditou peněženku ale na esenci své osobnosti sbalím nějakou vyhovující virtuální kočku. Spolu s ostatními pionýry jejichž těla leží kdesi „tam v pekle“ na umělé výživě, půjdeme si založit svůj vlastní Ráj. Svým potomkům, kteří se k nám brzy jistě připojí, budeme připomínat, že se jednoho dne možná vrátí do světa skutečného, ze kterého vzešli jejich rodiče, ale že brány tohoto světa nemá smysl otevírat, dokud všechny zbylé mega-korporace nezkrachují , (ne)lidské krysy nechcípnou, tragikomedie vlád neodehraje svou konečnou derniéru pro prázdné hlediště, dokud učitelé intelektuálně nepřestanou dávit své žáky, dokud nasyslené hromady zbraní nezrezaví k nepoužití, dokud mafie nebude mít komu prodávat drogy, protože už nikdo nebude mít důvod, proč si je píchat.
Tomuto malému zasnění se teď možná leckdo uchechtne, ale abyste se nezmýlili, moralisté, kecálkové a stereotypové – lidský druh vždycky půjde tam, kde se žije lépe,. To je fakt, který nezbývá než akceptovat. Jakmile se plamen alternativních možností rozhoří, spálí vše, na co jsme zvyklí, na prach.
q
15/02/2013
Za tento článek vám chci poděkovat, beru to jako vaše osobní vyjádření a zhodnocení situace. Nevím co podstatného dodat,v každém případě ,,blbá nálada,, je patrně setrvalý stav, alespoň pro určitou část české populace, vyjádřenou třeba tím faktem, že je zde velké zklamání s polistopadového vývoje vyjádřeného nostalgickým zpomínáním na staré dobré časy komunistické éry. Anebo jsme opět v situaci, kdy lidé dojdou k poznání,že společensky se angažovat ztratilo význam a opět se třeba tak tak bylo v kraji zvykem pod komunistickou kuratelou stáhnou se do svých soukromých Rájů, jenže místo budování chat, chajdiček a psích boud budou se propadat do virtualního světa privátního ráje či pekla.
Dějiny Země Koruny České – průser za průserem.Velké vzepětí v dobách reformace přes všechny peripetie až k dnešním dnům kdy nás zase vládnoucí ,,elita,, prodá za Jidášův groš. Můžem tedy doufat, že to co nám vládne ty karikatury, které si hrají na vůdčí síly společnosti změní svůj styl, své myšlení? Kde najít pozitivní vzory, které by měli formovat a určovat směr vývoje ve společnosti při neexistenci autentických elit, které si každá evropská země hýčká a považuje?
A je to prokletí, dějinná dannost, neschopnost české společnosti uspořádat si ve vlastní zemi poměry takovým způsobem, které by byly ku prospěchu většiny? A čím se tedy projevujeme jako sebevědomý národ? Snad tím když nějací ,, zlatí hoši,, přivezou cenný kov z olympiády trdlováním na náměstí?Jaké to štěstí a pocit euforie ,,Kdo neskáče není Čech hop ,hop, hop,s raketou za pr…lí.
Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím !
Josef
15/02/2013
Je to moc pesimistické. Já věřím v lepší budoucnost.
Tex
15/02/2013
Článek působí dost upřímně, což se ve srovnání s často vyumělkovanými příspěvky i dobře čte.
Pesimismu je tam plno. To skutečně je. Ale třeba je to právě to zavytí, které uslyší ostatní vlci a zjistí, že v tom pocitu nejsou sami a začne se i něco dít. Už ta možnost odprezentovat rychle svoji myšlenku na internetu musí nutně přispět k tomu, že věci se mohou měnit. A já věřím – k lepšímu. Nástroj téměř neomezené komunikace v prostoru a čase dává šanci spojit obdobně myslící lidi a vytvořit protováhu čemukoliv. I když je to dvojsečné – co když se spojí ti špatní? Ale to už se asi stalo a nepotřebovali internet. Stačila pozvánka do klubu polobohů a vyznavačů kultu moci.
Tak snad tedy bude líp. Ale zase mi někdo říkal, že dobře už bylo…
Jarek
15/02/2013
Zajímavé, všichni souhlasí na sto procent, ale ve společnosti je to pořád stejné. Co s tím? Dá se proti tomu bojovat? Jak? Násilím? To asi ne, tak jak?
Baisy
15/02/2013
Pracuji, přesto žiju od výplaty k výplatě. Vdala jsem se a zadlužila se na dvacet let, abych si pořídila bydleni. Abych si založila rodinu, tak si pět let spořím- nechci během mateřské řešit, zda mám nebo nemám na sunar či plenky. Je to hrůza…. ano je přesto s tímto článkem nesouhlasím, možná je to mojí povahou, nebo tím, že si jsem schopna uvědomit, že nemusím auto jaké se mi líbí a veliké. Stačí přeci škodověnka, proč má každý počítač, připojení k síti, kabelovoý, či satelitní přjem tel. programů, mobilní telefony, dovolené. To přeci nikdy nebyl standart, nyní ano a zvyšujeme si ho sami – možná proto se nám nelíbí, že ostatní mají více. Ne každý přišel k penězům nepoctivě, tak proč by si je neužil. On nebyl srab a pustil se do boje (občas s větrnými mlýny – stát a zákony), přesto se to vyplatilo.
Jednou jedinkrát přestante myslet na sebe a své pohodlí a zamyslete se jak žijí jinde. Co takhle představa nemít co pít jíst odpad atd.
Václav
15/02/2013
Kdysi dávno, nejde ani tak o časové vymezení, protože čas ještě neexistoval, napadlo Stvořitele, že si pořídí nějaké potěšení, že nebude přece sám pouze jediný, byť dokonalý ve svém nekonečném světě. A tak si stvořil společníky pro své hry a mohli si hrát, na co chtěli; provozovat umění, hudbu, malovat, sochařit, možná i sportovat. Jeden z těch výtvorů se mu však nějak nepovedl a vždycky hrál trošku falešně a nebo na plátno kladl vedle sebe nesmyslné barvy a ve sportu, považte, zahrál i rukou.
Stvořitele si jej zavolal a zeptal se ho: “Proč jsi takový ? Co ti vadí?“ ( i když, namítnete, to měl samozřejmě vědět, když byl Stvořitel! A proč to nepřiznat, On to věděl, chtěl to však slyšet přímo od něho ).
A ta darebná bytost mu odpověděla : „Je zde nuda, vše je dokonalé a když náhodou, a nebo i schválně něco udělám jinak, nic se nestane. Dej mi možnost stvořit svět podle mých představ, kde takových nespokojenců budou milióny a uvidíš obrovské zábavné divadlo“
„Hm,tak jednoduché to není“ odpověděl Stvořitel, “vždyť já bych ti musel dát i dokonalé duše, které ten tvůj svět oživí a ty nejde ode mne jen tak oddělit. A považ, vždyť by ani nechtěli! A kdyby přesto se do nějakého jiného světa dostali, budou vzpomínat na tento můj dokonalý výtvor, nevydželi by tam ani minutu, jak by toužili po návratu. To nejde, to by fakt ti nevyšlo a škoda stavebního materiálu. Pojďme raději koncertovat“, vyzval Stvořitel a rozdal noty další dokonalé skladby.
Když však potom opět slyšel to falešné hraní, které trhalo všem uši, řekl si, že pro nastíněný nápad něco udělá, jinak zblázní. A skutečně, po čase ( který samozřejmě neexistoval ), připravil smlouvu. Sezval všechny své stvořené partnery a slavnostně vyhlásil:
„ Tento náš falešný hráč, špatný malíř, bídný sochař, co svému dvounohému výtvoru by klidně dal tři nohy, má ode mne moc stvořitelskou. Dám mu možnost postavit jeho hmotný svět podle jeho představ a až jej bude mít připraven, může si získat v mém Ráji nějaké duše jako esenci oživující tu jeho hmotu. Tyto duše však nebude jednoduché získat. V duších zakóduji jejich touhu vrátit se ke mně, svému Stvořiteli, sem, do věčného domova !“ A ještě dodatek :“Jakmile ta poslední duše z jeho světa uteče, tak to bude konec jeho stvoření, vrátí se sem a bude hrát podle not!“
To bylo překvapení a údivů. Být stvořitelem / i když s malým s /! Tak to je něco, to tu ještě nebylo! Ale ostatní dokonalé bytosti nezáviděli, jak by se nám mohlo zdát. Byli přece dokonalé a po chvíli již seděli u svých nástrojů a spustili další báječnou vesmírnou symfonii.
Přeskočme věky, i když čas se ještě nepočítal.
Náš nespokojený malý stvořitel měl již vše připraveno. Radostně pozoroval liduprázdnou planetu, kde nižší život vesele klokotal, zpíval a bzučel. Kvetl a voněl, zrál i umíral pro nové narození. Den střídal noc, zima léto, vítr si pohrával s obláčky.
„Tak, a teď již zbývá zasadit jen ten vrchol mého stvoření, mé práce“ řekl si falešný muzikant, „teď již jen odloudit ty duše z Rajské zahrady“
Ani prostor nehrál v těch časech žádnou roli a v tu chvíli byl tam. Samozřejmě, že Stvořitel prvotní věděl, že bude potřebovat duše dvě, dva základní principy, muže a ženu. Víme všichni, už tam čekali, nebo spíš se radovali z krásného, dokonalého světa. Měli všechno, co si přáli, byli dokonale šťastni, přesto však, a to již známe, ta Evička podlehla a svedla i chudáka Adama. Och, ty nehodný malý stvořiteli, cos jim slíbil, že zradili svého Pána? Vždyť měli vše, na co jen pomysleli !
Nebudu napínat. Dostali vskutku obrovský příslib něčeho, co tu ještě nebylo! Že budou mít moc nejméně stejnou jako má jejich Pán! Že budou u něj, tam dole, mít moc nade vším, že si budou moci dělat co chtějí, nikdo jim nebude poroučet a radit. Had, převlečený to malý stvořitel, mazal té nahaté zrádkyni ten nejsladší med zrady, syčel Evě do ucha své sliby tak sugestivně, že ta naše pramaminka nakonec podlehla. Nešlo tomu neuvěřit! Měl pro ně i jakýsi vzorek, musel jim přece něco opravdu sladkého nabídnout, chápete to? Ochutnali, uviděli, snad vytušili, stačilo málo a…. pozemský příběh může začít.
Stvořitel s velkým eS pro tuto chvíli prohrál, ale nezlobil se, i když tak vypadal ( vždyť on to přece věděl, že to tak bude, protože věděl přece vždycky všechno ). Na oko se hněval, prý i hromovým hlasem pouštěl na tyto odpadlíky hrůzu, ale protože je miloval, tak jim, než je vyhnal, dal na cestu nějaké oblečení. Co kdyby vám tam byla zima.
Když si pak náš malý stvořitel své oživující duše pro připravené hmotné stvoření odváděl, ještě mu velmi vadilo jejich Světlo, které bylo větší než záře jeho slunce; a také jejich krása a dokonalost. Zahalil proto tyto duše do několika neprůhledných závojů a než je umístil do připravených těl, dal jim mysl, rozum a smysly… A pak již jen vypustil !
A vskutku, Adam s Evou se činili, protože tady mohli vše, co chtěli. A nikde žádný hlas z Nebes. A kázaní, a nabádání. A jejich početná pokolení to dědila, každý si prosazoval svoji svobodnou vůli, každý si myslel, tak, jak již pak opravdový čas narůstal, že je Pánem.
A to již je skoro konec příběhu. Jen snad na okraj. Bytosti v tomto hmotném světě se naučili časem mluvit, i zpívat, malovat a sochařit. Ale kdyby jen to. Naučili se také krást, závidět, lhát, svádět, zabíjet úkladně i pro zábavu, nedůvěřovat, být sobeckými. Naučili se podléhat svým smyslům a uspokojovat své vášně, chtěli rozkoš, chtěli ukájet své chtíče, toužili po bohatství, po dobrém jídle a pití, po ovládání jiných, lpěli na svých pomíjivých věcech. A nakonec si mysleli, že jsou jedinými Pány světa, jeden jak druhý byl pyšný na sebe, uznávali jen sebe, chtěli mít hlavní slovo, chtěli mít moc a být obdivován.
Co dodat?
Jednou jedna zklamaná, rozbolavělá duše, nemocná všemi chorobami a v téměř již bezvýchodné situaci, mrznoucí a plačící, vyhladovělá, opuštěná a na pokraji zhroucení, a téměř již rozhodnuta ukončit svůj bídný život, spatřila přes závoje tmy svého bolavého nitra
nějaký záblesk světla. Bylo kouzelné a nešlo se na něj nedívat. Hrálo všemi barvami a bylo to něco nepozemsky nádherného … .
Ale to již je jiný příběh.
Rudolf
15/02/2013
Po pročtení tohoto článku jsem se cítil, že konečně někdo natrvdo, bez příkras vyjádril něco, co už dlouho považuji za svůj náhled na ČR a svoje prokletí. Protože dnes kdo říká věci narovinu a kdo mluví pravdu je označen za lháře, zločince, sýčkaře, zkrátka jste ihned persona non-grata. Místo toho, aby si vás lidé cenili práve rpo tyhle vlastnosti čestného člověka, nejraději by vás viděli někde na sibiři v lágru. Narovinu – Čechy nemám rád. Jsme národ tupých hovad, z nichž si jen málokdo uvědomuje, co se kolem něj vlastně děje a čeho je součástí. V zahraničí jsme za zloděje, podvodníky, spodinu. Vůbec se nedivím. To, že u nás je nevládnoucí elita (vědci, teologové, kněží, historikové, opravdoví nezávislí novináři a i vojáci, učastnící se zahraničních misí) opravdovou elitou, která je však nedoceněna a musí být ohodnocena cizinci, je mi opravdu upřímně líto. Právě těchto lidí bychom si měli vážit. Právě tito lidé by se měli stát vzorem! zamysleme se nad tím, kam náš národ spěje a jak už nyní je těžké vychovávat děti v tomto bordelu a amorální společnosti. I v ČR jsou lidé, na které třeba poukázat jako na vzory a je třeba více o nich mluvit. Jak stupidní, že ve zpravodajských relacích i v novinách se dnes člověk dozví 80% informací, které k životu vůbec nepotřebuje viz. celebrity, násilí, které jejich většinovou nedílnou součástí, naprosto nesmyslnou. V záplavě násilí a krávovin o tom, co si jaký zbohatlík koupil, s kým spí nebo jaké má úchylky, člověk ztrácí sám sebe i svoji svobodu. A totiž svobodnou vůli, svěží mysl i vnitřní přesvědčení. Naberme sílu při pohledu na lidi, kteří jsou budoucností národa. Na lidi, které si každý sám určíme za vzor a jako národ možná přežijeme. R.
Ivan
15/02/2013
Příliš mnoho hořkosti,smutku nad tím, co jsme si sami přivodili. Byli jsme důvěřiví a za to nyní musíme platit.Ale nemusímese předem vzdávat všeho.Vždyť máme naději, máme internet, máme kam vložit své(věřím že upřimné)myšlenky.Skuste se zamyslet nad tím,jakých chyb jsme se dopustili, že se mohli zmocnit vlády nad naším národem titíž lidé,kteří nám vládli dlouhá léta a které jsme nazývali hlupáky. Jsme národ mírumilovný a dúvěřivý.Právě na přemíru dúvěry nyní doplácíme.Mám pocit,že číše je naplněna a nadešel čas,kdy by se měl každý zamyslet, kde dělá chybu. Uvědomit si,že ti,jež pokládáme za hlupáky,sice hlupáci jsou,ale nelze jim upřít,žeumí z každé situace vytěžit maximum ve vlastní prospěch a všechny přesvědčit,že vše co dělají, dělají vzájmu společnosti. Byl jsem najivní a dodnes mi zvoní cinkot klíčů v uších. Nebuďme jako Oni.
Pavel Poledno
20/02/2014
Tenhle článek je nejlepší co jsem kdy v životě četl, situaci v české kotlině popisuje víc než dokonale. Ano , další útěk od reality je nainstalovat si na počítač hru typu Doom nebo Carmagedon či Duke Nukem a vybít si frustraci střílením do virtuálních příšer, ale ruku na srdce koho to zajímá ?
Pavel Poledno
18/04/2014
Z nějakého důvodu nosím tenhle článek v hlavě od doby co vyšel v časopise o počítačových hrách Score. Tehdy byl trochu jiný. Stálo v něm, že čtenář má prostě občas tu výhodu, že může „zmizet“ do skutečného virtuálního světa a stát se na chvíli třeba Carmagedonem, nebo Duke Nukenem… Ale ruku na srdce, koho to zajímá ?