Odvážnému štěstí přeje aneb návod pro muže

05/06/2013    

4


Zíral na ni celý večer. Jediný pohled jí stačil, aby věděla, že se mu líbí. Tohle my, holky, poznáme. Druhý, delší pohled jí stačil na to, aby věděla, že by neměla nic proti seznámení. Asi dvě hodiny si vyměňovali kradmé pohledy. Občas mu pohled oplatila, jednou se i usmála, aby mu dodala odvahy. A on se usmál zpátky, ale jakoby ho na tu židli přilepili. Ne a ne se zvednout.


„No a pak se konečně zvedl a šel k nám.“ K. nás napínala. „Přišel, podíval se na mě a….“

„A co?“ hořely jsme nedočkavostí.

„A zeptal se, jestli nevím, kolik je hodin.“ Následoval ohromný výbuch smíchu. Fakt, že baru, kde seděli, vévodily obrovské nástěnné hodiny, a že si dotyčný zapomněl sundat i svoje náramkové, už byly jen třešinky na dortu.

„To je tak těžké poslat holce skleničku vína, přijít se představit a říct něco milého?“ zeptala se K., protože po dvou letech strávených ve Státech, tuhle mužskou neschopnost nechápala. Američané si nenechají uniknout jedinou příležitost pozvat holku na rande.

„Češi tohle nedělají.“ řekla A.

„To je fakt.“ souhlasila jsem. „tedy pokud v sobě nemají dost piv, pak jsou mistři světa.“

„Promiň, ale přijít se zeptat, kolik je hodin?“

„Holky, nám se to mluví! Já bych nechtěla být v jejich kůži – jen si to představte: Co má ten chudák říct, aby nevypadal jako úplný idiot?“ bránila mužské pokolení L.

„Za mnou takhle jeden přišel, donesl mi pití a řekl: Mohl jsem na Vás celý večer zírat nebo Vám koupit drink a zkusit štěstí.“ řekla M.

„Ty jo! To je na potlesk!“ složila jsem tomu odvážlivci poklonu.

„A dopadlo to?“ zeptala se K.

„Nedopadlo, ale bylo to fajn.“ odpověděla. A já se rozhlédla a uviděla jsem tři chlapy o dva stoly dál, jak na nás koukají. Spiklenecky jsem mrkla na K.

„Jestli přijdou a zeptají se kudy tudy na Kačerov, tak měním orientaci.“ prohlásila rozhodně, ale potom se posadila vzpřímeně, hodila nohu přes nohu a povzbudivě se usmála jejich směrem….

V rubrice: Literatura, Život