O katolické církvi a papežském úřadu

Dovolte mi tedy, páni poslanci, abych naznačil rozsah té moci katolické organisace a papežovy, abych určil ty hranice, až po které strana naše lidová ohlašuje své reformy. A opět pravím, mám na zřeteli jen organisaci politickou, jak se jeví v církvi. Vykládaje pak rozsah této moci papežské a církevní, přidržuji se výslovně a výhradně projevů papežských a uznaných autorit církevních, ne žádných liberálů a odpůrců církve a ne žádných jinověrců.

Jaký je tedy rozsah, jaké jsou hranice té moci papežské a církevní? Papež je hlavou církevní organisace a učení církve o moci papežské jest dvojí: učení o moci přímé a o moci nepřímé. Učení o moci přímé je starší. Datuje se od středověku. Tenkráte se vždy mluvilo jen o moci přímé, a prameny této moci přímé vysvětlil sv. Tomáš Aquinský tímto podobenstvím: „Jako tělo dostává sílu a schopnost teprve od duše, tak dočasná autorita knížat světských vyvěrá z duchovní autority Kristovy a jeho náměstků.“ Jiný otec církevní: „Papež je jediným pánem světa, on může císaře a krále sesazovati bez jiného důvodu, leč ze své vůle.“ (Dominicus Venet.)

Jiná autorita: „Celý svět tvoří jedinou říši, jejím suverénem jest Kristus, papež jest jeho zástupcem. Císařova moc jest jenom přenesená moc papežem, císař jest sluhou papežovým. Proto může být papežem jmenován i sesazen. Papež jest zástupcem božím, od něho nesporně pochází všechno duchovní i světské, požívá zajisté moci duchovní i světské zároveň“.

„Zákony žádného císaře a krále neb některého jiného knížete nejsou platné a závazné, leč pokud jsou papežem schváleny a potvrzeny“. To jest Augustinus Triumphans.

„Dokáži, že není žádného právoplatného majetku kterékoliv osoby mimo pod církví a skrze církev, takže každé pole, nebo vinice, nebo cokoliv, co ten neb onen člověk má v držení, náleží mu právoplatně jenom skrze církev“. (Aegidius Romanus.) A papež Sixtus V., velectěné shromáždění, vlastnoručně vřadil spis slavného bohoslovce, slavného jezuitského kardinála Bellarmina, na index knih zakázaných, protože kardinál Bellarmin vyslovil pochybnosti o té přímé papežské moci ve věcech světských.

Učení o přímé moci papežově udržovalo se v křesťanském světě několik století a ubývalo ho teprve s přibývající osvětou, zejména postavila se proti němu reformace. Bylo tedy toto učení o přímé moci papežově, výklad o tom, že on jest vůbec přímým pánem celého světa, duší i majetku, nahraženo učením snesitelnějším a mírnějším, kterému se říká učení o nepřímé moci papežově. Toto učení praví: „Poněvadž papež je nejvyšším vůdcem lidstva na cestě ke spáse a poněvadž tomuto cíli musí se podříditi a přizpůsobit všecko lidstvo, papež má právo s ohledem na duchovní blaho světa prohlašovat, co ve světsky politických věcech jest škodlivé, čím ta neb ona vrchnost překáží svými zákony a nařízeními svým poddaným na cestě spásy. – Stručně se říká – a tu stručnou větu vyslovil sekretář kardinál Antonelli v dopise pařížskému nunciovi r. 1870 – že moc papežova rozhoduje „o všech věcech, které jsou spojeny s morálkou“.

Velectěné Národní shromáždění! Rozumíte tomu, kde je začátek a konec nepřímé moci papežské, je-li spojena s věcmi a zákony mravnosti? Který pak zákon vůbec existuje, aby neměl souvislosti s mravností? My přece víme, že počátek a konec všech věcí jest mravní. Tvrdím tedy, že mezi učením o nepřímé moci papežské a církevní a o moci přímé jest jenom nepatrný a slovní rozdíl. Toho si musíme býti stále vědomi, pánové a dámy, že podle názoru církevního všechen vývoj lidstva evropského od reformace, od stol. 15. stal se neprávem, proti právu církve. Pokud vím, jest církev katolická jedinou organisací, která vidí svůj ideál v minulosti, která jediná usiluje o to, aby nabyla opět takové moci nad světem, jakou měla před reformací, jedinou organisací, která kráčí ku předu s hlavou do zadu obrácenou. Církev zapoměla na neštěstí, které potkalo Lotovu ženu, která se jen jednou obrátila a zkameněla.

Leč to jest věc církve samé. My musíme si býti jen toho vědomi, že dle slov papeže Pia IX. „církev katolická dostala jakožto božské zřízení formu dokonalé společnosti a že jest tedy zvláštním řízením Prozřetelnosti, když se papeži dostalo světské moci a když užívá této politické svobody tak potřebné, aby mohl vykonávati svou moc duchovní, svou právomoc a svrchovanost.“

Tedy formu dokonalé společnosti státní představoval někdejší papežský stát, a této formě dokonalé společnosti přizpůsobuje papežství i v našich dnech také ostatní státy. Státy mají vypadati tak, jak vypadal před rokem 1870 stát papežský.

To jest, velectění pánové, učení církevní ve všeobecném znění a opakuji, že jest to učení, vybrané z církevních a papežských výroků. Jak se jevila a posud jeví tato moc papežova a církve, ať nepřímá, ať přímá, v určitých případech, o tom nás poučují dějiny s dostatek. Uvedu alespoň několik určitých případů, ve kterých se papežská moc zjevuje a v nichž papežská moc trvá na svém právu.

Jest to především moc, sesazovati krále a knížata. Že to papežové ve středověku a dlouho do novověku dělali, jest známo. Papež Pavel II. sesadil nám našeho krále Jiřího Poděbradského. Ale papež si právo to osobuje dosud. Vyslovil je Pius IX. k jedné literární společnosti r. 1871, kde prohlásil za blud velmi zlomyslný, jestliže se právo papežovo, sesazovati krále a knížata, odvozuje z neomylnosti papežské. To jest blud a pomluva! To právo přísluší papeži z jeho autority, poněvadž on jest nejvyšším soudcem světa.

Další příklad, pánové: Papež má právo rušiti světské zákony ve státech. V Allokuci 22. června 1868 papež obrátil se proti někdejší rakouské vládě ve jménu Ježíše Krista a zatratil naše tak zv. rakouské základní zákony těmito slovy: „Z moci své apoštolské zavrhujeme, odsuzujeme a zákony ty se všemi jejich následky toutéž mocí svou vůbec za nicotné a neplatné v minulosti i budoucnosti prohlašujeme.“

Jiný příklad, přátelé: Papež má právo uzavírati a zrušovati konkordáty. Konkordáty jsou, jak vám známo, smlouvy mezi státem a papežem. My bychom podle svých občanských názorů měli umění, že smlouva je jako smlouva, a že tedy oba činitelé mají stejné právo. Proti tomu papež protestuje. Konkordáty může papež uznat se státy ze své zvláštní milosti. Ale rušiti oboustranně není dovoleno oběma stranám, to může jen papež sám. On může rozhodovat ve sporných případech, co posud platí a co je třeba odvolati. Tedy konkordáty jsou smlouvy, které jsou uzavírány z milosti papežské.

Čtvrtý příklad, pánové: Papež má moc a právo nad kacíři – a prosím, abyste si tohoto práva a moci všimli, poněvadž se zdá, že se vztahuje i na největší počet nás, členů Nár. shromáždění. (Veselost.) Pius IX. psal německému císaři Vilémovi I. 7. srpna 1873: „Každý, kdo přijal křest, náleží nějakým způsobem papeži.“

Toto učení je tak obecné, že paderbornský biskup Martin ve svém spisu („Biskupské slovo“) řekl: „Já jsem podle božského i lidského práva pravým vrchním pastýřem také protestantů ve své diecési.“

Právo církve, upalovat kacíře, nebylo dosud nikdy v církvi odvoláno a katolický biskup Hefele v r. 1870 doznal: „Hierarchii opravdu nechybí vůle, aby byly hranice v 19. stol. opět zavedeny.“ I papež Lev X. prohlásil, že upalovat kacíře nepříčí se duchu svatému. „Staatslexikon“ je známá publikace, kterou z podnětu společnosti Görresovy vydávali v Německu pro pěstování vědy od r. 1878 do r. 1897. „Staatslexikon“ tento velebí inkvisici.

Pátý takový případ, na kterém místě projevuje se moc papežova: Církev katolická neuznává snášelivosti a rovnoprávnosti s jinými církvemi. Tak zv. Římský katechismus, který obsahuje, jak my bychom řekli dnes – „základní zákony církevní“ – praví doslovně: „Všechny ostatní společnosti náboženské, které si přisvojují jméno církev, jsou puzeny duchem ďáblovým a vězí v záhubných bludech.“

Páni poslanci, dovolte, abychom se při tomto právu papežově a moci církevní mohli pozdržeti, neboť v naší republice máme zajisté příslušníky několikerých konfesí. Kde katolická církev byla církví státní, tam skutečně tuto moc vykonávala pomocí úřadů státních. My to víme nejlépe z Rakouska. Vykonávala ji zejména až do panování císaře Josefa II. Ale když i Josef II. vydal toleranční patent a osvobodil jím české evangelíky, nedal jim rovnoprávnost, – tak silný nebyl proti církvi – nýbrž jen protestanty trpěl.

Když bylo dovoleno evangelíkům stavěti kostely, výslovně bylo nařízeno, že nesmějí míti podoby kostelů, bylo nařízeno, že nesmějí připomínati kostely, nesměly míti velká okna, domy ty nesměly býti na náměstí, ani ve velkých ulicích a vchod musil býti z pobočné strany. To jest trpění a ne rovnoprávnost.

Papež Benedikt XIV. vyznal: „Takové máme smutné časy, že v mnohých krajinách, kde kacířství panuje a beztrestně se roztahuje, katolíci ocitají se ve tvrdé nutnosti, že musejí se stýkati společensky i přátelsky s kacíři.“ 15. března r. 1867 generální kapitán Nové Kastilie hrabě Cheste vydal edikt: „Budiž smrtí potrestán každý, kdo píše spisy proti katolické církvi.“

Státní zákon republiky Ecquadoru z r. 1862, který byl sdělán po konkordátě s Římem, zněl doslovně takto: „Římské náboženství je státním náboženstvím s vyloučením každého jiného kultu a náboženské společnosti, jež církev katolická zavrhla. Nikdo nemůže býti voličem a nikdo nemůže býti volen, nikdo nesmí býti úředníkem, není-li katolíkem. A každý, kdo náleží církevní společnosti, Římem odsouzené, ztrácí práva občanská.“ Tato moc, kterou si osobuje církev a papež, – nebyla nikdy odvolána a je tak důsledná, že podle theologa Lehmkula má býti vyloučen z církve každý, kdo by sáhl na koně, na němž sedí kněz.

Šestý případ, kde se konkretně jeví papežská moc nad školami a vědou: Právo církve na školu jest neobmezené podle učení církve, a co to znamená, víme dobře ze znění rakouského konkordátu z r. 1855 a víme také z praxe v jiných státech. Připomínám, že r. 1865 biskupové francouzští protestovali proti zřízení dívčích středních škol. O vědě rozhodl vatikánský sněm církevní do slova: „Všem věřícím je tudíž zakázano, uznávati učení, které se protiví víře, zvláště odsoudila-li je církev, za oprávněné výsledky vědecké… Jestliže kdo praví, že lidské vědy smějí se svobodně rozvíjeti, takže jejich tvrzení, i když odporují zejména učení víry, dlužno pokládati za pravdivé a že církev nemůže jich odsouditi, budiž proklet.“ O indexech zakázaných knih nebudu mluviti; to jest věc známá snad i z našich školních čítanek.

Uvedl bych ještě ten konkretní případ neobmezené moci církevní, že kněží, dle učení církve, nemusejí poslouchati zákonů světských. Kardinál Bellarmin učí: „Duchovní jsou k zachovávání občanských zákonů, které neodporují zákonům církevním a duchovnímu úřadu, zavázáni pouze pro dobrý pořádek, nemohli by tedy býti postaveni před světského soudce, kdyby zákonů nezachovávali.“

Domnívám se, velectění pánové a dámy, že výklady toho všeobecného učení, i těch několik konkretních případů stačí k tomu, abychom pochopili nebezpečí kazatelen, když se s nich zasahuje do politiky národní, do zákonů republiky a do svrchovanosti národní vůle.

Komu by to nestačilo, tomu připomenu případ, který zrovna nám Čechům jest velmi blízký. Roku 1877 přijímal papež Pius IX. rakouské poutníky v Římě. Řečníkem výpravy byl pražský kardinál Schwarzenberg, k němuž papež pravil, že by bylo na čase, aby mnozí státníci vzali si příklad na sv. Janu Nepomuckém (při tom si ukázal na jazyk); neboť nyní ministři i státníci příliš mnoho mluví, a výslovně řekl: „Pro spásu a blaho Rakouska jest naprosto nutné, aby se zanechalo všech výstředností, co se týče federačního státu.“ Po tomto případě, přátelé, není mně ani na minutu pochybno, že zásady českého státu se zásadami papežovými a se zásadami církve musejí se křižovat, konflikty budou nevyhnutelny. Tak, jak tomu je v Belgii. O Belgii praví spisovatel belgicko-francouzský Laveley, že jsou tam poměry takové:

„Voličové katolického smýšlení jsou poslušni příkazů farářů, farářové příkazů biskupů a biskupové příkazů papežových. Katoličtí poslanci jsou takto pouhými biskupskými delegáty, a belgický primas, arcibiskup malinský, jest pravým panovníkem, poněvadž může podle své vůle říditi činnost většiny parlamentu, jenž tvoří zákony, ustanovuje ministry a vládne.“

Naše republika, přátelé, je organisována na třech základních pilířích. Naše republika organisovala se na principu národnostním: my jsme českým státem, i když budeme míti menšiny cizojazyčné. Naše republika je organisována na základech demokratických, jichž principem je volba, a naše republika je organisována na zásadě, že všechna moc pochází z lidu, takže svrchovanost naší republiky představuje lid sám. Tedy již v těchto třech zásadních pojmech naší republiky rozcházíme se a křižujeme se naprosto s učením církevním a s organisací církve vůbec. Církev katolická nikdy dosud neuznala národnosti za nějaký organisační princip. Církev vůbec neuznala národnost, toho pojmu v jejím učení světském nebo praksi organisační není, jejím jazykem je latina a její zásadou organisační jest universálnost; proto také Jesuité zakazovali vyučovati na školách dějinám vlastního národa, aby se v občanech příliš nebudilo vědomí národní, jaksi odstředivé.

Církev nemá základu demokratického, volebního. Tedy již ten feudální princip, který v církvi dosud zůstal, to jmenování, nařizování, to se nám naprosto příčí; to je spor, který každé chvíle mezi námi může propuknouti. Církev katolická je zbytkem organisace feudální, tam se jen dosazuje nebo jmenuje. Ostatně není tomu, pánové, ani rok, co jsme žili zde ještě v těch poměrech, kde jsme viděli, že byl-li v šlechtických rodinách chlapec trochu čiperný, stal se ministrem, místodržitelem, vyslancem atd., když byl chlapec čiperný, ale neučil se, stal se generálem, a když nebyl ani čiperný, ani se nechtěl učiti, stal se v Praze nebo v Olomouci arcibiskupem. (Veselost.) Toto jmenování a dosazování je pro naši republiku nepřijatelné.