Češi v tramvajích

Nevím, jestli jste to někdy zaznamenali, ale v českých tramvajích je ticho. Tramvaj si drncá a drncá, a nikdo nemluví. Občas někomu zazvoní mobil, takže si všichni okolo vyposlechnou odpověď dotyčného na otázku: kde jsi?, která překvapivě zní: v tramvaji, a následuje další vlna informací, které mají pro nás nezúčastněné cenu kožichu v léte. Další věc je, že se na sebe lidi nedívají, ne že bychom si poslepu sedali jeden na druhého, ale nedíváme se na sebe. Když se na nás nekdo podívá, znejistíme a uhneme pohledem. Neusmíváme se! Co kdyby si to ten člověk vysvětlil jako povzbuzení k akci! Co kdyby za námi, nedej bože!, prišel a chtěl si povídat! Vždyt by to slyšela celá tramvaj, když je tam jinak takové ticho, že? Ale jsou i vyjímky. Jedu si takhle jednou tramvají, přijedeme na zastávku, dveře se otevřou a nastoupí nenápadně vypadající muž kolem pětatřiceti. Nastoupí a pozdraví. Pozdravil na celou tramvaj: „Dobrý den!“ Hlavy všech cestujících se úžasem zvedly a otočily k nově příchozímu. Některé pobaveně: ten určitě není z Prahy, většina překvapeně – nikdo se nezmohl na odpověď, jiné v naprostém šoku: On pozdravil! Ano, on pozdravil! Jak šokující! Několik cestujících si ho pátravě měřilo pohledem – na provokatéra nevypadá… Jeden puberťák stojící vzadu v tramvaji byl jediný, který se vzmohl na reakci: „Dejžto pánbůh!“ Zdvořilý pán zareagoval bezelstným úsmevem. Svatá prostoto! Nepřestala jsem na něho fascinovane zírat, dokud na Malovance nevystoupil.

A pak jednou vecer, nebo možná už ráno, na zastávce u Pražského hradu nastoupila, do do té doby naprosto tiché tramvaje, bandička v náladě s písní na rtech, zpívali: „Někteří lidi nevěří, že …..“ popěvek jsem napoprvé nezachytila. Banda měla zjevně svého vůdce – třicátníka v obleku, ostatně všichni ostatní byli také v oblecích, dámy v šatech, takže jsem to tipovala na návrat z firemního večírku. Vůdce zavelel: „Potřebujeme bob!“ Rozhlédl se po tramvaji a vyhlédl si studenta sedícího hned u dveří a vyzval ho k opuštení jeho sedadla. Ten se nejdřív nechtěl svého místa vzdát, ale vůdce mu vysvětlil: „Víte, my potřebujeme trojbob.“ jako by tohle vše vysvětlovalo. Nakonec to student vzdal a sedl si vedle mě. Dveře se právě zavíraly… Vůdce a další dva kluci se postavili za sebe, každý k jednomu sedadlu, chytli jej oběma rukama za držadlo jako by jej chtěli vytáhnout do strany a jak se tramvaj pomalu rozjíždela, začali na místě dupat a křičet: „Jedem, jedem, jedem!!!!!!“ A jakmile jsme nabrali správnou rychlost, kluci naskočili do svého trojbobu-tramvajového sedadla a jako správní profíci-bobari, sklonili hlavu co možná nejníže do sedadla. Vůdce do toho občas zařval: „Doprava!!!…. Doleva!!!“ a kluci poslušně přenášeli váhu z jedné strany sedadla na druhou. Tramvaj zírala. Jakmile jsme dorazili do další zastávky, kluci se zvedli, mazácky si poplácali po ramenou a zapěli: „Nek-te-ří li-di ne-vě-ří, že ma-laj-skej bob zví-tě-zí…“ Podívala jsem se na studenta vedle sebe, smál se. Celá tramvaj se smála. Já taky. Čekala jsem na řidiče, kdy vyleze a řekne těm olympijským závodníkum, ať se zklidní. Nevylezl, nejspíš se taky smál. Bobové závody pokračovaly až na Vypich. Jedna paní slzela smíchy. A dvě holky si notovaly: „Nekteří lidi nevěrí…“ i potom, co nás závodníci opustili.
Ticho prý lécí, ale smích prodlužuje život.