Trest smrti

Obsáhlé pojednání o trestu smrti. Fakta, historie, seznam zemí kde se trest smrti vykonává a zemi kde se neuplatňuje atd. . Argumenty pro i proti trestu smrti. V textu se snažím preferovat neutrální přístup, přestože jsem odpůrcem trestu smrti.

Trest smrti je právoplatné zbavení života (usmrcení) neboli poprava odsouzeného za trestný čin. Trestu smrti se také říka nejvyšší trest nebo absolutní trest. V dřívějších dobách se trestné činy za které bylo možno trest smrti uložit nazývály hrdelníní zločiny.

Vzhledem k nemožnosti jakékoli nápravy po trestu smrti (definitivnosti) jde o trest velmi kontroverzní. Trest smrti je útokem na právo každého člověka na život. Justiční omyl, kterých je i v dnešní době velmi mnoho, je v případě trestu smrti nenapravitelný. Trest smrti není až tak odstrašující jak je obecně usuzováno. Trest smrti bývá často nákladnější než doživotní vězení. Trest smrti je zrušen ve většině evropských a jihoamerických států. Trest smrti se vykonává ve státech jako je Čína a USA.

Trest smrti historie

Trest smrti byl po tisíciletí nejvyšším trestem. Byl základním prvkem represivních systémů, trestem v tom pravém slova smyslu exemplárním, který měl jedince pokládané za nenapravitelné a nebezpečné definitivně odstranit ze společnosti. V počátcích trest smrti byl pravděpodobně hlavně vyjádřením osobní pomsty. Zabití pachatele prohřešku bylo morálním a spravedlivým činem odplaty a zárukou udržení pořádku. S postupným upevňováním a centralizací autority moci docházelo k čím dál tím většímu omezování soukromé pomsty, dnes toto „právo“ náleží téměř výlučně státu a je přetransformované do podoby zákonného trestu.

Trest smrti v Bibli

Odraz židovského právního systému v Bibli přepisuje trest smrti za vraždu a další zločiny jako například únos. Na rozdíl od egyptského a bybylonského práva nepostihoval ani hospodářské ani majetkové trestné činy, na druhou stranu trestal ztrátou života vážné přestupky proti posvátnému zákonu, modloslužebnictví, rouhání, čarodějnictví a sexuální vztahy ohrožující rodinnou a klanovou stabilitu.

Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý, kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. (Exodus 31, 15)

Starověk

Trest smrti se od nejstarších časů používal jako trest za široké spektrum přestupků. I ve starověku však existoval velký kontrast mezi jednotlivými zákoníky. Asyrské, Babylónské, židovské nebo Egyptské zákoníky se vyznačovaly nejpřísnějšími tresty. Například v třiceti čtyřech trestně právních ustanoveních Chammurabiho kodexu se opakuje „bude usmrcený“. Trestní sankce chetitského zákoníku jsou pro svobodné obyvytelstvo neobyčejně mírné a jsou v ním i takové moderní prvky, jako je rozlišování zda viník spáchal trestný čin úmyslně nebo ne. Například vražda, to je usmrcení člověka s dopředu uváženým úmyslem se trestala dvojnásobným trestem než prosté zabití.

Trest smrti ve starověkém Řecku

V starém Řecku neexistovalo jednotné řecké právo, ale každá obec měla právo vlastní. Rozvoj legislativy týkající se nejvyššího trestu závisel od společenského a politického vývoj v každé jednotlivé obci. Například Atény svěřovaly popravu viníka veřejné moci, v Makedonii byl viník vydán příbuzným oběti aby ho usmrtili tak, jak uznají za vhodné.

V starom Grécku neexistovalo grécke právo, ale iba osobitné práva každej obce a rozvoj legislatívy týkajúcej sa najvyššieho trestu závisel od spoločenského a politického vývoja každej z nich. Kým napríklad Atény zverili popravu vinníka verejnej moci, v Macedónii bol vinník vydaný príbuzným obete, aby ho usmrtili tak, ako uznajú za vhodné.

Tři aspekty Athénského práva:

• Ochrana obce si vynucovala neúprosná opatření. Nejen že se trestala zrada trestem smrti, ale msta se vztahovala i na mrtvolu viníka, kterou vyhodili za hranice města, dům viníka srovnali se zemí a jeho jméno napsali na „sloup hanby“ na věčnou památku, výstrahu a k pohrdání okolo jdoucími,
• Athény uzákonily rozlišování mezi úmyslnou a neúmyslnou vraždou. Smrtí se trestala jen vražda neúmyslná. Rozdíl v úmyslnosti byl natolik důležitý, že viníky soudily dva soudní tribunály. Úkladné vraždy, travičství a ůmyslné žhářství soudil jiný tribunál než tribunál který soudil neúmyslné zabití. Zločiny proti obci pak soudila velká pětisetčlenná porota, před kterou stál například Sokrates.
• Řecká města včetně Atén měla širokou škálu prostředků na odstupňování přísnosti nejvyššího trestu. Vyjmenovat je možno bolehlav, stětí mečem, uškrcení, vhození do jámy vrahů, upálení, ukamenování, utopení, přivázání ke sloupu a následné ubití holemi, přibití k dřevěnému kolu nebo pomalé upálení na mírném ohni.

Trest smrti ve starověkém Římu

Výkon nejvyššího trestu v římském právu vzbuzuje soustředěný zájem sociologů, historiků i právníků.

V prvních stoletích římské kultury byla poprava náboženským činem a připomínala obětní rituál. Tento hluboký náboženský vliv se udržel ještě i v zákoně Lex Duodecim Tabularum z roku 450 před Kr., který už znamenal přechod posvátného práva k právu světskému. Vyskytuje se v něm starobylé ustanovení, podle kterého byl pachatel, viný z neodčinitelného skutku zasvětcený božstvu, které urazil. Takový to viník byl postavený mimo zákon a každý občan ho směl usmrtit.

Lex Duodecim Tabularum také rozlišoval mezi úmyslným a neúmyslným skutkem, trest smrti na rozdíl od jiných civilizací postihoval vždy jen samotného viníka a nikoliv jeho rodinu. Ani ve starém Římě nebyl viník ponechán napospas pouze vůli jednotlivce, ale na smrt ho mohl odsoudit pouze shromážděný lid.

Po upevnění republiky se v Římě projevuje odpor k nejvyššímu trestu a přes velké množství historických pramenů nenacházíme zmínky o popravách. Tento druh trestu jak se zdá se v tichosti vytratil. Leges Corneliae (82 před Kr. až 79 před Kr.) netrestali smrtí ani násilné zabití, ani loupež na veřejné cestě, za které se ukládalo vyhnanství mimo Itálii.

Také Pompeus (Lex Pompeia) inicioval zákon odstraňující trest smrti, který se do té doby ukládal vrahovi nejbližších příbuzných a nahradil jej zákazem poskytnout jídlo a přístřeší. Samotné soudní jednání vedlo de facto k zániku nejvyššího trestu . Každý obviněný měl právo zůstat dočasně na svobodě a vyhnout se tak očekávanému trestu útěkem. Takto se dobrovolný exil stal faktickou náhradou za smrt a Comices centuriates pověřené řešením případu se omezovali na potvrzení vyhnanství.

Císařství se pravděpodobně z důvodu upevnění moci k trestu smrti vrátilo. Nejvyšší trest zrušený Pompiem byl císařem Augustem znovuobnovený. Zavedena byla nelítostná přísnost například vůči křesťanství, které se proviňovalo proti tradiční morálce. Přísnost se udržovala jak v Západořímské tak i v Východořímské říši. Každý kdo se provinil proti manželskému životu, lodní dopravě, životu jiné osoby nebo náboženství byl potrestán hrdelním trestem. Jedinou nadějí pro hříšníka v tom případě byla císařská milost. Právo udělování milosti časem zaniklo, aby se v 12. století vrátilo s renesanci římského práva.