„Víš, jak se říká: Pták a ryba se můžou milovat, ale kde spolu budou bydlet? To je o nás.“ řekla jsem. Byla jsem s rozumem v koncích a na přechodu mezi fází popírání a fází smíření se se skutečností.
„Holka, já bych ti tak ráda poradila, ale já nevím jak.“ řekla M a objala mě.
„Naše šance na společný život jsou asi takové, jako že si orel obleče neopren a půjde se potápět. Nula. Zero. Nada.“ Oči se mi leskly a vyslovit to nahlas bolelo, ale pak jsem si představila ptáka se šnorchlem a musela jsem se usmát. Zeptala se, proč se směju a já jí to řekla. Taky se zasmála a dodala: „No….ptačí pařátky vypadají jako ploutve bez výplně…“ To nás rozesmálo.
„I tak. Pták by se pod vodou utopil a ryba na suchu nepřežije, natož aby se vyškrábala do nějakého hnízda.“
„A co taková labuť?“ napadlo ji najednou. „Ta je na vodě skoro pořád! To už je skoro jako společné bydlení!“ zaradovala se.
„A až ryba umře, labuť už si nikoho jiného nenajde a umře steskem. Ale do té doby budou žít šťastně až do smrti.“ probudila jsem v sobě svůj cynismus.
„No tak třeba kačena.“ nevzdávala se.
„Nebo spíš husa, ne?“ nabídla jsem alternativu.
„Ty jsi ale!“ strčila do mě. „Tak spolu třeba nebudou bydlet, ale budou se navštěvovat na břehu.“ snažila se pro mě najít nějaké řešení.
„A to se v reálu dělá jak?“ zeptala jsem se.
„A co když dá pták rybě křídla?“ Její smysl pro romantiku mě dojímal.
„Tak bude z ryby hybrid.“ řekla jsem.
„Ty jsi děsná!“
„Jsem realista….“ konstatovala jsem smutně. A svou romantickou část jsem zakopala do země už hodně dávno. Aspoň navenek.
„Možná, že máš pravdu, ale jak to že se teda máte tak rádi. To přece musí mít nějaký smysl!“
„Smysl…Třeba jednou, až se ryba podívá nad hladinu a zvedne svoje mrtvá očka k nebi, uvidí tam orla kroužit a bude jí z toho pohledu hezky.“
„Orel by měl rybu vytáhnout pařátama z vody ven jako zajíce.“ řekla. Usmála jsem se. Ano, ten krátký let by mohl být krásný. A trval by až do smrti.
Věnováno ptákovi.
05/05/2013 Adriana
0