O paviánech, kojícím vstup nedoporučen

06/04/2013    

3


Přišla se pochlubit, ve velkém proutěném koši se choulilo stvoření menší než tátova kočka. Okamžitě se kolem něj všichni seskupili a ve vteřině jakoby pozbyli jakékoliv inteligence. Slova pozbyla význam a přešlo se na řeč, které jsem nerozuměla: Ťuťuťu. Ňuňuňu! Ťuťů! Dej mi prstíček! To je ale hodné miminko! Prstíček. Pusinka. Škytinkání a kalhotečky. Zvědavě jsem se nahnula přes kolegyni. Hm, světlé oči, žádné vlasy, počet končetin v pořádku, vypadá zdravě, pomyslela jsem si. A řekla jsem: „To je hezký kluk.“ Co jsem taky mohla říct – jeho tatínka jsem v životě neviděla. Ťuťuťu, ňuňu pokračovalo, až jsem se začala obávat, jaké by to pro to škvrně mohlo mít následky. Tomu přece nemůže rozumět!


„Já se taky na miminka pitvořit neumím. Je to divné, nepřirozené a z pohledu toho tvorečka pochybuji, že žádoucí.“ řekla M. „Vždyť si musí myslet, že jeho rodiče jsou úplní idioti.“

„Děti jsou fajn, ale mimina mě děsí.“ konstatovala L. Tohle byla voda na můj mlýn, zaradovala jsem se.

„To mi povídej! Děti by se měli prodávat v supermarketu ve věku tří až čtyř let! To už se s nimi člověk nějak dohodne.“ Holky souhlasně pokyvovaly. Tedy tři ze čtyř.

„Tohle nemůžete myslet vážně!“ zhrozila se A. „Miminka jsou nejlepší! To, jak se každý den mění, to je naprosto neuvěřitelné – vidět je, jak rostou!“ Já a M. jsme si vyměnily pohled plný tichého porozumění.

„Sere to, zvrací to, řve to a bulí to a ty nikdy nevíš proč.“ zapojila se K. do diskuze. To! Nemohla jsem se neusmát. Ne dítě! To! TO vystihovalo perfektně její postoj, který nebyl až tak vzdálený mému.

„Miminko nesere, ale kaká, nezvrací, ale blinká, neřve, ale má hlad a nebulí, ale pláče.“ opravila ji s neskrývanou ironií L.

„Přesně tak!“ souhlasila konečně A., ačkoliv ta ironie jí nemohla uniknout.

„Tahle rádoby dětská mluva je děsná, kdo přišel s tím, že se má s dítětem mluvit jako s debilem?“ zeptala jsem se. „I když si dítě ublinkne, tak jsou to zvratky, co si utírám z ramene, a i když se pokaká, tak mu budu utírat ze zadku …“

„Myslím, že všechny víme, kam míříš…“ přerušila mě A.

„Ty jednou budeš skvělá máma, ale s miminem si tě fakt představit neumím.“ řekla mi M.

„To ani nemusíš – do tří let ho nechám u L., pak si ho vyzvednu a budu s ním chodit do zoo a vysvětlovat mu, proč mají paviáni barevný zadky.“ L. se ta představa velmi líbila, ale pak se zamyslela a zeptala se: „A proč mají paviáni barevný zadky?“

„Nevím, ale do té doby si to někde najdu.“ odpověděla jsem.

V rubrice: Život