Přišla se pochlubit, ve velkém proutěném koši se choulilo stvoření menší než tátova kočka. Okamžitě se kolem něj všichni seskupili a ve vteřině jakoby pozbyli jakékoliv inteligence. Slova pozbyla význam a přešlo se na řeč, které jsem nerozuměla: Ťuťuťu. Ňuňuňu! Ťuťů! Dej mi prstíček! To je ale hodné miminko! Prstíček. Pusinka. Škytinkání a kalhotečky. Zvědavě jsem se nahnula přes kolegyni. Hm, světlé oči, žádné vlasy, počet končetin v pořádku, vypadá zdravě, pomyslela jsem si. A řekla jsem: „To je hezký kluk.“ Co jsem taky mohla říct – jeho tatínka jsem v životě neviděla. Ťuťuťu, ňuňu pokračovalo, až jsem se začala obávat, jaké by to pro to škvrně mohlo mít následky. Tomu přece nemůže rozumět!
„Já se taky na miminka pitvořit neumím. Je to divné, nepřirozené a z pohledu toho tvorečka pochybuji, že žádoucí.“ řekla M. „Vždyť si musí myslet, že jeho rodiče jsou úplní idioti.“
„Děti jsou fajn, ale mimina mě děsí.“ konstatovala L. Tohle byla voda na můj mlýn, zaradovala jsem se.
„To mi povídej! Děti by se měli prodávat v supermarketu ve věku tří až čtyř let! To už se s nimi člověk nějak dohodne.“ Holky souhlasně pokyvovaly. Tedy tři ze čtyř.
„Tohle nemůžete myslet vážně!“ zhrozila se A. „Miminka jsou nejlepší! To, jak se každý den mění, to je naprosto neuvěřitelné – vidět je, jak rostou!“ Já a M. jsme si vyměnily pohled plný tichého porozumění.
„Sere to, zvrací to, řve to a bulí to a ty nikdy nevíš proč.“ zapojila se K. do diskuze. To! Nemohla jsem se neusmát. Ne dítě! To! TO vystihovalo perfektně její postoj, který nebyl až tak vzdálený mému.
„Miminko nesere, ale kaká, nezvrací, ale blinká, neřve, ale má hlad a nebulí, ale pláče.“ opravila ji s neskrývanou ironií L.
„Přesně tak!“ souhlasila konečně A., ačkoliv ta ironie jí nemohla uniknout.
„Tahle rádoby dětská mluva je děsná, kdo přišel s tím, že se má s dítětem mluvit jako s debilem?“ zeptala jsem se. „I když si dítě ublinkne, tak jsou to zvratky, co si utírám z ramene, a i když se pokaká, tak mu budu utírat ze zadku …“
„Myslím, že všechny víme, kam míříš…“ přerušila mě A.
„Ty jednou budeš skvělá máma, ale s miminem si tě fakt představit neumím.“ řekla mi M.
„To ani nemusíš – do tří let ho nechám u L., pak si ho vyzvednu a budu s ním chodit do zoo a vysvětlovat mu, proč mají paviáni barevný zadky.“ L. se ta představa velmi líbila, ale pak se zamyslela a zeptala se: „A proč mají paviáni barevný zadky?“
„Nevím, ale do té doby si to někde najdu.“ odpověděla jsem.
Jana
08/04/2013
Tak jim to šišlání odpusť, Adriano :-). Taky to nesnáším. Znám to hlavně od psů – u štěňat šišlají snad i lidi co maj čtyři VŠ. Nesnáším to. No a kadění, blinkání, řev a usmolené zadky ? Ještě před pár měsíci bych řekla blééé. No ale příroda si to umí chytře zařídit a až nadejde tvůj čas, taky ti najednou začne připadat, že i miminka mají něco do sebe a ten věčný řev a nespokojenost a utírání zadků se dá přežít, když se na tebe za odměnu ten mrňous usměje a spokojeně zabrumlá. Všechno má svůj správný čas, uvidíš :-)
Michael Žantovský
08/04/2013
Nevdávejte se a nemějte děti. Bude to tak lepší.
Miroslav Shwarz
08/04/2013
V mých 58 letech se propouštělo a tak jsem šel taky, do důchodu. Za 5 měsíců jsem dostal 13 měs. dorostence s balíkem plínek, flaštičkami, dudlíkem na 10 hod. denně. Jeho máma ( moje dcera ) musila splácet hypotéku, za kterou jsem se ženou ručil. Měl jsem cvrčka do 4 let.
Dnes má kluk 9,5 roku a máme spolu pěkný vztah. Živý, otevřený a obapolně upevňovaný. Naučil jsem ho jíst, chodit, mluvit, kreslit, stavět z krabic hrady, jezdit na kole, lepit kolo, tvořit z kaštanů a bramborů figurky, uplést pomlázku, udělat píšťalku, vyřezat z kůry lodičku a jiné klukovské dovednosti.
Nevím proč si lidé neudělají na děti čas! Co je důležitější než budoucnost v našich dětech a vnucích ?