O svobodě a zodpovědnosti

21/01/2013    

9


Naše republika má problémy s rozpočtem. Potřebovali bychom ho snižovat a restrukturalizovat, abychom naplnili Maastrichtská kriteria a Unijní předpisy, ale máme tak velké mandatorní (tj. přikázané zákonem) výdaje, že to není možné. Musíme vyplácet důchody, sociální podporu a podporu v nezaměstnanosti, pastelkovné a porodné a desítky dalších více či méně potřebných plateb, že na opravu silnic nebo kulturních památek (a to přes vysoké zadlužování!) už nezbývá. O investicích např. do školství nebo infrastruktury ani nemluvím.

A tyto mandatorní výdaje, spolu se stárnutím populace, jen porostou! Takže .. jak z toho ven?

SILVESTR 2012 -2013

Na to je jednoduchá odpověď – je třeba provést reformy. Především důchodovou a sociální a v návaznosti na to i daňovou. Ovšem k reformám máme daleko – pohled pravice a levice je tak rozdílný, že není moc šancí na nalezení řešení. A zde je podstata problému, proč se neumí pravice a levice domluvit, když jde o tak důležitou otázku?!

Je to kvůli rivalitě stran? Kvůli pravicovému a levicovému konceptu reforem? Nebo to nechtějí občané?! Já to nevím, možná ode všeho trochu. Ale podstatné je, že to je všechno špatně, protože řešit se to musí!
V takové chvíli mě vždy napadá – jsme opravdu švejkovský národ? Nesamostatní, bez sebevědomí a stále hledající silné křídlo pod které se schovat?!

Trvalo dlouho, než jsme se vymanili z náruče Habsburků. Jejich vládnutí, bezmála pět set let, skončilo po obtížné, ale jistě krásné době národního obrození, ustanovením Českého státu v roce 1918. Doba první republiky je pro každého z nás nostalgická a velmi vzdálená, připomínaná jen filmy s Oldřichem Novým, Vlastou Burianem a fotkami tatíčka Masaryka na koni.

Přesto to byla doba, kdy český národ byl hrdý, sebevědomý a úspěšný!!! A nebýt Mnichova, možná by se nic nezměnilo. Naše armáda byla, jako jedna z mála, v té době připravena k boji, kvalitně zásobena, vyzbrojena a se skvělým systémem obraných pevností! Bojovali bychom s Hitlerem o každou píď pohraničních hor! Průběh války by se asi nepodařilo změnit, ale věřím, že by německá zpupnost dostala pár tvrdých lekcí!

Ovšem Mnichov byl jen první rána, nehorázné plivnutí do tváře společnosti a těžký kopanec okovanou botou našemu sebevědomí. Každý sice očekával konec války s nadějí na lepší zítřky a obnovenou republiku, ale to vydrželo jen tři roky – do Února.

Národ se ale ani nestačil nadechnout a přišlo čtyřicet let, kdy bolševici systematicky ničili zárodky jakékoli svobody, sebevědomí a hrdosti.

A proč o tom všem píšu? To přeci každý zná a už tisíckrát slyšel!

A já říkám – ano, máte pravdu! Ale uvědomte si! Jakékoli švejkovství, strach, podřízenost a nízké sebevědomí do nás byly vtloukány půl století!
Mladá generace to nepamatuje a svobodu si umí užívat. Nejsou v nich ty strachy a patolízalství a pošlapaná hrdost. Ovšem problém se starší generací mají stejný – nejsou zodpovědní! Oni na to ale mají díky své mladosti právo, my ostatní ne!!
Musíme si uvědomit, že svoboda bez zodpovědnosti není nic!! Jdou ruku v ruce. Každý jedinec má zodpovědnost za svůj vlastní život, jak s ním naloží! Jeho chování ovlivňuje nás ostatní.

Ale umíme být zodpovědní? Mně se zdá, že příliš ne. Je mezi námi velmi mnoho těch, co se spoléhají na pomoc státu, místo aby se o sebe postarali sami. A je mezi námi příliš těch, co stát dokonce zneužívají – to je odkaz bolševika a šutr, který musíme vléct.

A proto, učme se zodpovědnosti, jen tak budeme mít šanci zažít hrdost a nadšení ze své vlasti, jako naši dědové! A potom budeme možná schopni se domluvit i na takových věcech, jako je důchodová, sociální a daňová reforma.

V rubrice: Finance, Politika